Horolezci, horolezčata ala Adapťák

Rázem jsme se ocitli na pomezí Lužických hor a Česko-saského Švýcarska naproti dominantě kopce Klíč, který spolu se sluníčkem, ranními mlhami a čerstvým vzduchem přinášel krásné prožitky. První den jsme vyrazili na již zmiňovaný Klíč, který je 793 metrů vysoký. Večer se nám podařilo zachytit tento rozhovor: 

Chlapec: Maminko já chci jet domů. 

Maminka: Vydrž chlapče. 

Chlapec: Mě bolí noha. 

Maminka: Pan učitel říkal, že tam nic nemáš.

Chlapec: Je tady nuda. 

Maminka: Vždyť je to první den. 

Chlapec: Je mi smutno. 

Maminka: Mám tě ráda. Ahoj 

Mamince patří díky, neboť vydržela a chlapce si neodvezla, tak jak se nám často stává a chlapec byl nakonec rád, že zůstal, neboť jsme soutěžili v klubovně až do 21:00 a spánek na některé z nás přicházel ještě dříve než jsme dorazili do postele. 

Druhý den jsme vzali útokem zříceninu hradu Milštejn, kde se těžil v 17. století pískovec pro výrobu mlýnských kamenů. Malou napodobeninu " Pravčické brány",  12 cm velkou, mrtvou, ale zachovalou vážku, která byla barevná jako papoušek a hlavně jsme ušli úctyhodných 17 km za 6 hodin a nutno podotknout, že nikdo neplakal i přes mnohé puchýře a bolavé nožičky, všichni mohli říci. Zvládli jsme to! V podvečerním programu jsme šli střílet  ze vzduchovky (nikoho jsme nepostřelili) a slaňovat (nikoho jsme neoběsili). Do vyhřáté postele jsme padli a během půl hodiny nebylo slyšet ani hlesnutí.

Třetí den nám předpověď počasí říkala, že bude pršet, a tak jsme vyrazili do Krásné Lípy do muzea přírodních krás Česko-saského Švýcarska, kde byla možnost koupit suvenýry a poté jsme si každý šel do blízké čokoládovny vyrobit své vlastní čokoládové lízátko. Stali jsme se čokolatiéry. Nutno podotknout, že se jednalo o Belgickou čokoládu nejvyšší kvality, a ačkoli bylo možné si lízátko krásně zabalit, podařilo se to jen některým z nás, neboť jsme jej dříve zhltli a na balení již nedošlo. Zpět v táboře nás čekala diskotéka. Připravili jsme si taneční kreace, a protože  zvukový systém byl pořádně nadupaný, byla to jízda až do 21:00. Přijel se na nás podívat pan ředitel Jaroslav Jirůtka, paní učitelka Klára Andar a paní učitelka Lenka Zetová. Závěr večera měl trochu dramatický nádech, protože několik chlapců si vymyslelo historku o nalezeném mrtvém děvčátku. Vše se podařilo vysvětlit a spánek byl nakonec pokojný, jako ty předchozí. 

Čtvrtý den nás čekala největší výzva a to výstup na jednu z dominant a to Jedlovou horu. Při výstupu jsme našli krásné hřiby, podívali jsme se do podzimní  krajiny z rozhledny ve výšce téměř 800 m, slezli jsme adrenalinovou stezku a na závěr vystoupali na zříceninu hradu Tolštejn, kde nás nejvíce zaujala místní toaleta, protože jsme se dohadovali, kdo půjde první. Konec dne byl ve znamení stezky odvahy, kterou zahájilo opékaní vuřtů. Nejstatečnější byla ze všech průchozích dívka, která na rozdíl od všech chlapců si svou odměnu v podobě lízátek položených na betonové zídce uprostřed temného lesa vybírala dobrých 5 minut. Prostě tma ne tma svou odměnu si musím vybrat dobře. 

Poslední den jsme již vstávali do deštivého rána v obavě, jak dojdeme na vlak. Když nastal čas k odchodu někdo zavřel kohoutek a pršet rázem přestalo, a tak vše dobře dopadlo a my se vraceli suší a šťastní do náručí svých rodičů.

Za příjemné chvíle s vašimi dětmi děkují A. Nevolová, J. Oswaldová a P. Polák